byť poslaný…

Rozhovor s indickým jezuitou P. Erikem Mathiasem

Jan Regner

Se skupinou dvou jezuitů a dalších jedenácti dobrovolníků ze Slovenska a České republiky jsem se v létě vydal do misie v Manvi, na jihozápadě Indie. Naším úkolem bylo začít stavět dívčí internát a učit dalitské děti základy angličtiny. Uvítal nás stále usměvavý Eric Mathias, který nepřestával hýřit novými nápady, nic jakoby nebylo schopné ho zlomit a zdálo se, že má energie na rozdávání. Ano, právě tak na nás působil tento „spiritus agens“ misijní stanice a ředitel nové školy v indické Manvi. O rozhovor jsem ho požádal před jezuitským chrámem v Goa, nedaleko od místa, kde je uloženo tělo nejznámějšího misionáře Tovaryšstva Ježíšova Františka Xaverského, jehož jméno škola nese.
Spolu se sedmi dalšími jezuity působíš v Manvi mezi dality. Mohl bys nám prozradit, jak se zrodila myšlenka založit tuto misijní stanici?

Během studií v roce 1998 jsem se zúčastnil setkání několika mladých scholastiků, na kterém jsme uvažovali nad tím, kde bychom měli v naší situaci působit. Došli jsme k názoru, že bychom měli jít tam, kam nechtějí jít ani diecézní kněží ani nikdo jiný. S touto myšlenkou jsme přišli za biskupem, který byl potěšen a poslal nás do Panuru. Když jsem tam přišel, setkal jsem se s obrovskou bídou, nikde nebylo světlo, elektřina ani telefon. Panur byl prakticky úplně izolovaný, i když lidé tam byli velmi laskaví.

Když jsem tam přišel, bydlel jsem spolu s dalším scholastikem na faře. Jednou v noci klepala nějaká žena na dveře a zoufale prosila o pomoc. Budil jsem místního kněze, ale on zůstal ležet v posteli a posílal i mě spát. Brzy jsem pochopil, že ta žena je těhotná a potřebuje odvézt k lékaři. Já jsem ale sám neměl jako mladý scholastik k dispozici žádný dopravní prostředek, dokonce ani motorku. Tak jsem se snažil najít nějakou pomoc jinde, ale nakonec jsem se sám vydal spolu s jejím manželem a jedním dalším scholastikem, abychom ji doprovodili do Manvi. Pro tu ženu to byla velmi bolestivá cesta a asi tři kilometry od Panuru porodila, ale při porodu její dítě zemřelo a kvůli silnému krvácení nakonec zemřela i ona.

Tato zkušenost, kdy jsem nemohl nic, jen bezmocně přihlížet tomu, jak tato žena umírá před mýma očima, mnou hluboce otřásla. Plakal jsem až do rána a pevně si umínil, že to tak nenechám. Došel jsem k přesvědčení, že bychom my jezuité měli udělat vše pro to, aby lidé nemuseli umírat jen kvůli tomu, že jim nebyla poskytnuta základní péče. Možná že to Bůh dopustil, abychom prožili tuto bolestivou zkušenost a snažili se situaci těchto lidí změnit. Tak začala naše misie mezi dality.

První krůčky nové misie určitě nebyly lehké…

Začali jsme v letech 2001-2003 v Panuru nejprve sociologickým průzkumem, při kterém jsme zjistili, že většina dětí pracuje jako otroci na poli, v rodinném hospodářství nebo jako pasáčci koz. I když všechny by měly chodit do školy, spousta dětí z chudých rodin prostě jen pracují doma a do školy nechodí. Rozhodli jsme se to změnit, začali navštěvovat vesnice a děti posílat na různá místa v Karnatace, například do Mangalore nebo Bangalore, protože jsme tehdy ještě neměli vlastní školu.

V těchto třech letech jsme takto postupně pomohli skoro třem tisícům dětí z mnoha různých vesnic. Schválně jsme vybírali vždy několik dětí z každé vesnice, aby byly příkladem pro ostatní. Všichni rodiče pak viděli, že se děti vracejí ze školy spokojené a brzy zatoužily i ostatní děti navštěvovat školy.

Potom jsme si uvědomili, že když je tu tolik dětí, mohli bychom sami v Manvi založit školu, v které bychom vyučovali jen anglicky. Věděli jsme, že by to byla jediná škola v celém státě určená pro dality, kde by se už od první třídy probíhala výuka jen v angličtině. V Karnatace je mnoho škol v různých místních jazycích, ale zatím žádná anglicky.

Proč je pro dality angličtina tak důležitá?

Daliti jsou vytlačováni na okraj společnosti, jsou to v podstatě otroci. Za normálních okolností je pro ně nemožné se z této tíživé situace vymanit. Pokud ovšem se jim dostane dobrého vzdělání, pokud pochopí, jaká jsou jejich práva, a pokud se naučí anglicky, stanou se konkurenceschopní v prostředí, které je dosud doménou lidí z vyšších kast, především z té nejvyšší kasty bráhmanů. Díky výpočetní technice a internetu mohou dobýt svět. Angličtina se nyní stala univerzálním jazykem. Bez ní nefunguje žádný počítačový systém. A když v Karnatace neznáte angličtinu a neumíte zacházet s počítačem, nedostanete žádnou pořádnou práci. I když umíte dobře svůj mateřský jazyk, k dobrému zaměstnání to stačit nebude. Proto jsme si uvědomili, že dalitské děti potřebují především dobré základy angličtiny.

Zatím většina děti otročí převážně jen ve svých vesnicích. Ale proč by to tak mělo zůstat navždy? Proč by se na vrcholná místa měli dostávat jen brahmáni? Pokud se naše děti naučí anglicky, mohou se ucházet o přední místa ve společnosti, mohou působit jako vládní úředníci, politici, ministři… A pak teprve budou mít moc změnit systém a tím i současné životní podmínky dalitů. Jen skrze anglické vzdělání mohou být rodiny dalitů vysvobozeni ze sociální nespravedlnosti a mohou sami přinést zásadní strukturální změny v indické společnosti.

Nová škola v Manvi si jako heslo zvolilo větu Educatio est liberatio. Můžeš upřesnit, v jakém smyslu může být právě vzdělání prostředkem k vysvobození těchto lidí ze sociální nespravedlnosti? Nebylo by možné bojovat za svobodu těchto lidí i jinými prostředky?

Na základě své dosavadní zkušenosti z okolních vesnic jsem došel k názoru, že opravdu jen vzdělání může něco změnit. Podívej se na životní podmínky lidí na našich vesnicích: 99% vesničanů nemá prakticky žádné vzdělání. Nejen děti, ale dokonce ani rodiče dětí, které chodí nyní do naší školy. Děti za normálních okolností pendlují mezi polem a školou.

Ale nyní si už i rodiče začínají uvědomovat, že škola není zbytečná. Nejen, že jejich děti díky vzdělání získají lepší zaměstnání, ale díky novým vědomostem mohou také zlepšit kvalitu života na vesnici – nové vědomosti mohou uplatnit ve stavitelství, v zemědělství a jinde. Jen pokud se člověk naučí poznávat realitu kolem sebe, ji může začít měnit. Díky vzdělání je člověk schopen pokroku. Proto je pro „nedotknutelné“ jedinou cestou k osvobození.

Nyní už v Manvi stojí škola, nová budova jezuitské komunity, internát… Jak se to všechno v tak krátkém čase podařilo?

Misie v Panuru začala díky Boží prozřetelnosti. Když vše začínalo, mnoho jezuitských spolubratří nám přálo, jiní s naším projektem nesouhlasili. Pro mě je ale důležité, že je to v naší provincii jediný jezuitský dům, který stojí na venkově uprostřed obyčejných lidí, uprostřed dalitů. A problémy skutečných lidí můžeme poznat jen tak, že budeme žít mezi nimi.

Jak jsem už řekl, misii v Panuru jsme založili v roce 2001. O rok později jsme tam postavili velkou budovu s internátem a malou školou pro děti. Stavbu financoval P. Peter Balleis SJ z německé Missionsprokur v Norimberku. Ten přijel v roce 2003 do Panuru, a já jsem ho vzal na návštěvu vesnic, aby viděl, v jaké situaci tamější děti žijí. Potom jsem ho zeptal, zda by mi nemohl založit misijní stanici v Manvi. A on díky německým dárcům koupil 45 akrů půdy za 160.000 eur a na tomto obrovském pozemku se začal realizovat náš sen. V roce 2002 přijela do Panuru poprvé Sharon s jezuitským scholastikem Timem a skupinou anglických gymnazistů. Později se vrátila znovu s jinou skupinou a se slovenským jezuitou Lacem Šulíkem a během šesti let se podařilo za téměř 300.000 eur postavit budovu školy. A s hrdostí mohu dnes říci, že je to jedna z nejhezčích budov v celém distriktu Raichur.

Stavbu internátu pak zaplatila jedna americká dáma, která viděla bídu, v jaké panurské děti žijí. Internát chtěla postavit jako památku na svého syna, který před několika lety zemřel. Nyní v internátu bydlí na 200 dětí.

Právě se dostavuje i budova jezuitské komunity, kterou sponzoroval španělský provinciál P. Lara. V přízemí bude bydlet komunita a v prvním patře bychom chtěli zařídit malou nemocnici pro děti.

Nyní jste přišli vy z české a slovenské provincie, abyste nám pomohli postavit internát pro dívky. Tato budova bude váš dar pro misii v Manvi. Určitě jste prožili několik bezesných nocí, než jste tuto výpravu připravili. A já jsem přesvědčen, že všechno, co jste pro nás vykonali, bude doceněno, až děti budou moci bydlet v novém internátu.

Nyní uvažujeme o tom, že bychom začali příští rok kurz, který by naše děti připravil na vyšší vzdělání. Snad se nám potom podaří založit i univerzitu nebo polytechnickou vysokou školu. To je samozřejmě zatím jen sen, ale měli bychom mít velké sny, a jsem si jistý, že Bůh tyto chudé lidi nikdy neopustí.

Jak by lidé v Evropě mohli tuto misii podpořit?

Lidé z Evropy nám už mnoho pomohli a stále pomáhají. Jak jsem ti už řekl, němečtí jezuité nám koupili pozemek, Angličani zaplatili školu, Češi a Slováci nyní začali stavět internát, Francouzi nám pomohli postavit další budovy ve vesnicích, například domky v Ramathnal, Španělé se zasloužili o stavbu nemocnice. Vy jste už sebrali víc než 20 tisíc eur, začal se stavět internát, který je nyní třeba dostavět.

Až se dostavíme internát, budeme potřebovat další prostředky na to, abychom mohli děti z vesnic v našem zařízení ubytovat. Proto je nyní jednou z hlavních priorit projekt adopce dětí. Naši lidé jsou velmi chudí, dostanou třeba jen 20-30 rupií na den (10-15 Kč, pozn. red.). Dětí je tu opravdu mnoho a adopce na dálku by byla v této situaci smysluplnou pomocí. Tak by bylo možné těmto dětem dopřát aspoň všeobecné vzdělání, které trvá 10 let. Potom by se už měly samy snažit o sebe postarat. Ale základní vzdělání by byl velký vklad pro jejich budoucí život.

Indické děti v jezuitské misii v Panuru (foto Michal Štofej)

Chtěl bych být v poslední otázce trochu osobnější. Jednou jsi nám řekl, že sloužit nejchudším z chudých je pro člověka privilegium. Jak ti právě tato služba pomáhá v tvém duchovním životě?

Pro mě jako jezuitu a kněze je velmi důležitý vztah ke Kristu. On stoloval s chudými, ženami a hříšníky, pomáhal nemocným a slabým, dotýkal se malomocných. Mnozí za ním přicházeli, aby se stali jeho učedníky, a on měnil jejich životy. Všechny tyto příběhy měly velký vliv na můj život. Nyní sám žiji mezi dality, kteří jsou izolováni od okolní společnosti podobně, jako lidé, mezi kterými působil Ježíš. Mám před očima jeho srdce, které nese chudým radostnou zvěst a osvobozuje vězněné – a také dality vyvádí z otroctví. Díky tomu je Ježíš blízko mému srdci.

Důležitou roli hrály v mém životě duchovní cvičení, která jsem prožil v řádu. Cítím se stále volán Kristem ke službě chudým. A jsem velmi šťastný, dokonce bych měl říct, že jsem tím nejšťastnějším člověkem na světě, protože jsem jezuita. Kdybych se jím byl nestal, určitě bych si byl nikdy nevybral tuto cestu služby pro chudé. A tak bych se okradl o štěstí, které mi to přináší.
P. Eric Mathias SJ vstoupil do jezuitského řádu v roce 1987. Na kněze byl vysvěcen r. 2001 a šest let později složil poslední sliby. V Indii absolvoval základní a postgraduální studium filosofie a teologie. Je ředitelem školy Xavier určené především pro dality v Manvi ve státě Karnátaka na jihozápadě Indického subkontinentu.

Článok prebraný zo stránok www.jesuit.cz