Naše BLOGY  |   Registrácia  |   Vytvor si BLOG  |   Prihlásenie

Archív kategórie „Skúsenosti“

Povodeň v našej misii

Autor:
halcak
, 4. 10. 2009
, téma: Cirkev, Dobrodinci, Kontakty, Obeta a Skúsenosti
. 0 komentárov

Uverejňujeme smutnú správu zatiaľ v anglickom jazyku:


Dear   Michaela and all our friends,
Greetings from Frs. Maxim and Eric

Pannur is facing one of its worst  disasters  due to  floods in the last 40 years. Intermittent rains  over the last four days have  resulted in floods bringing the waters to 15 feet  in the church campus practically  drowning the church. The surrounding houses  have been damaged beyond repairs and some of them have totally collapsed. In all 212  houses  in  Pannur itself have been heavily damaged  and people are mostly on the road side and  camped in our dispensary at a higher level.  The worst experience when you are surrounded by water is the danger of snakes. Already 5 persons have been bitten by cobras and one  person is serious.
The waters of the floods rose at night with a higher intensity causing panic all round, and people rushed out carrying whatever they could to a less dangerous area. In the bargain they had to surrender most of their
possessions to the ravaging floods.  The plight of women and children is extremely pathetic. As they have no change of clothing and much less food for their hunger.  One woman gave birth to a child in this tense situation. Luckily a small corner of the dispensary was provided for her.
Last two days   the approach to Pannur was totally impossible  as it was cut off from  the rest of the  world.   No electricity , no drinking  water, no food and no proper shelter to our  people.
Till today no government agency has approached or worked out any  programme of  relief. Just yesterday morning we managed to  reach Pannur by walking three kms on foot and whatever relief we brought had to be carried on our shoulders to reach the same to the people. Fr. Ambrose D’Souza the PP of Pannur Parish was  in a helpless situation  as he could not get out of his house,  as the water had reached above 10 feet of the   house.  People  surrounding the  Church area had run away to save themselves and their families. Fr. Ambrose  could come out only after 2 and a half days as the waters receded.
Our nearest neighbour  Hulugucnhi village  is entirely under water. All  55 houses   are submerged in water. People have run away to the upper level  with their children and are starving.  Since the flood water surrounded them at hight  they had just to save themselves leaving everything behind. They lost their cattle. Three men in this village are missing. The plight of women again is  very painful without privacy and change of clothing.
Other villagers like Ramathnal, Chitralli, Gonavara, Yadiwala, Hedignal, Yeddoldoddi, Chikalparvi, Iynoor, Pul Parmesh Dinni, are under  waters as they are at the river bank.
The Government in Karnataka is busy  rescuing the Swamiji leaving the thousands of poor  hungry and  dying.  No food, no water, no clothes, no  medicine has reached these villages, while Rs. 10 crores have been promised to repair Mantralya Temple  at this  critcal situation of poor peoples’ needs.
All these villages are mostly Dalit villages. Generally this is the plight of  Dalits in their struggle of survival.   Govt. thinks or wants to give the impression that nothing serious has taken  place in these villages. It  has not stepped into these villages to assess the loss to lives and property.
We need food, clothes and medicine for these suffering people. Whatever you can give  will be most welcome. Do come to the rescue of our people especially our women and children. All our volunteers are in these villages helping these people  with the little service  they can render. Some of our own children  have also joined the team.
Fr. Eric has with his team is camping in Pannur  to give people  some hope  and support. Our teachers have donated their own saries, and other items and are camping in these villages.
Hoping that you would be  close to our people  with your sympathy and support.
Whatever contribution  you give for this cause will be gratefully accepted and   distributed to the people directly.
Please send your contribution to the following Address:

Centre for Non-Formal and Continuing Education ®
Loyola School, Loyola Nagar, Post Box-8
Raichur Road, Manvi- 584 123
Raichur Dist.

We will be in touch with you soon.
Thanking you,   we will be
Yours  Sincerely,
Fr.Maxim Rasquinha SJ
Mission Superior
(M) 94496 25563 ( Fr. Eric)

Interview o Indii

Autor:
halcak
, 30. 4. 2009
, téma: Cirkev a Skúsenosti
. 0 komentárov

Aké sú vaše dojmy o Spoločnosti po tejto prvej ceste do Indie?

India je stála výzva ku zjednodušujúcemu postupu a ku zjednodušenej klasifikácii. Rôznosť populácie, kultúr, tradícií, štýlov atď. je taká veľká, že nemožno robiť nič iné ako obdivovať jednoduchosť a prirodzenosť, s akou ľudia žijú bok po boku. Túto prirodzenosť by sme očakávali od komunít zrelých a vyskúšaných. Jezuiti majú účasť na tomto mnohokultúrnom živote s výhodou, že nezvládnuté sociálne alebo kastovné rozdiely sú prakticky neviditeľné, hoci realita nás upozorňuje, že tieto 10 skutočnosti ešte nie sú celkom a definitívne odstránené. Ľudská a kresťanská zrelosť nie je nikdy len ovocie dobrej vôle. Moja návšteva nepokryla celé územie Indie. Ale to málo, čo som videl, ma presvedčilo, že Spoločnosť Ježišova v Indii urobila svoju voľbu pre Cirkev pre chudobných. Počas mojej návštevy som mal viac kontaktov s najbiednejšími (dalits a adivasi) ako s inými skupinami. Jezuiti sa otvorene venujú týmto skupinám, sú medzi nimi jednoducho a v hĺbke srdca prítomní a pracujú v kreatívnych a vitálnych projektoch, ktoré prispievajú k výchove, umožňujú prístup k energii a vode a vytvárajú spoločenstvo, dôstojnosť a ľudské práva. Inou povzbudzujúcou skutočnosťou je ľahkosť, s akou indický ľud pristupuje k hlbším duchovným skutočnostiam v každodennom živote, v apoštolskej alebo v sociálnej práci. Indické duchovné tradície zanechali taký zmysel pre „božské veci“, že netreba mnoho, aby sme ho objavili pri rozprávaní, alebo pri iných spoločenských vyjadrovaniach sa o živote.


Plakal jsem až do rána…

Autor:
halcak
, 22. 1. 2009
, téma: Dobrodinci, Hinduizmus, História a Skúsenosti
. 0 komentárov

Náš spolubrat z českej republiky, pracuje na plné obrátky. V českom Katolíckem týdenníku 3/2009 vyšiel jeho ďalší nový článok:


Držitel Nobelovy ceny Amartya Sen v lednu loňského roku poukázal na to, že pokud se týká hladu, je na tom Indie mnohem hůře než oblasti subsaharské Afriky. A právě do Indie se na pomoc dětem dalitů vydal v létě 2008 spolu s dalšími dvěma jezuity a jedenácti českými a slovenskými dobrovolníky i P. Jan Regner.
Jejich úkolem bylo začít stavět dívčí internát a učit dalitské děti základům angličtiny. „Daliti nebo také ,nedotknutelní‘ jsou nejnižší vrstvou obyvatelstva neustále vytlačovanou na okraj indické společnosti,“ vysvětluje P. Regner. „Jejich vesnice jsou izolované, chybí cesty, elektřina, pitná a nezřídka i užitková voda. Mezi dality přitom patří zhruba 20 procent indické populace.“ Většina dětí těchto „nedotknutelných“ otročí na poli nebo pracuje jako pasáčci koz či dobytka, nemůže chodit do školy. Rodiče jako námezdní dělníci jsou nezřídka odkázáni na to, zda je vůbec někdo zaměstná. Za svou těžkou práci dostávají často jen okolo 20 – 30 rupií (10 – 15 Kč) na den. Mnohé rodiny proto žijí ve velké nouzi, nemají ani na boty, chybí jim i základní potřeby. Jen solidní vzdělání by je mohlo podle P. Regnera vymanit z této sociální nespravedlnosti.

„Na mě konkrétně nejvíc zapůsobilo poznání, že některé věci, které jsem dosud pokládal za samozřejmost, pro mnoho lidí vůbec samozřejmé nejsou a že věci, které jsem pokládal za nutné, jsou lehko postradatelné,“ svěřuje se kněz. „Když si člověk uvědomí, kolik toho nepotřebuje, je to osvobozující pocit. Můžu říct, že jsem se tam opravdu cítil šťastný. Život mezi ,blahoslavenými‘ je obohacující a rád bych se k nim znovu vrátil,“ uvažuje P. Regner.


INDICKÝ N-AIDS

Raimondo Bultrini a Satya Sivaraman z italského renomovaného časopisu L´espresso se vydali do indického státu Chhattisgarh, který drží prvenství v úmrtností dětí na následky hladu. Podle slov reportérů je cesta do této oblasti hotovým peklem. Přesto se na ni vydávají skupiny dobrovolníků, aby zajistily alespoň minimální zdravotní asistenci a ty nejvážnější případy přepravili do nemocnice ve městě.  I přes všechnu snahu drží Chhattisgarh první příčku v úmrtnosti dětí a matek na světě. Na každou tisícovku dětí připadá 70 úmrtí. Dohromady jsou to dva miliony dětí, které mají na svém kontě nemoci, jimž se dalo předejít. „Muži, ženy i děti hospitalizovaní v posledních měsících mají společný jeden symptom – podvýživu,“ říká doktor Anurag Bhargav, jeden ze zakladatelů nemocnice JSS v Chhattisgarhu, a vzápětí dodává: „Váha dospělých pacientů vesměs nepřekročí 35 kilo, ale měli jsme tu i muže s pouhými 19 kilogramy. A tak zatímco zbytek světa hovoří o syndromu získaného imunodeficitu (AIDS), jehož původcem je virus HIV, my zde máme co do činění s jiným zákeřným syndromem, jehož původcem je nedostatečná výživa. Nazýváme ho N-Aids.“


„NEMOHL JSEM NIC…“

Během studií v roce 1998 se Eric Mathias zúčastnil setkání několika mladých scholastiků, na němž uvažoval, kde by mohlo být jeho pole působnosti. Rozhodl se, že by to mělo být tam, kam nechtějí jít ani diecézní kněží, ani nikdo jiný. S touto myšlenkou přišel za biskupem, který byl potěšen a poslal ho do Panuru. „Když jsem tam přišel, setkal jsem se s obrovskou bídou. Nikde nebylo světlo, elektřina ani telefon. Panur byl prakticky úplně izolovaný, nicméně lidé tam byli velmi laskaví,“ vzpomíná P. Eric Mathias, ředitel nové školy v indické Manvi. Bydlel tehdy spolu s dalším scholastikem na faře. „Jednou v noci zaklepala na dveře nějaká žena a zoufale prosila o pomoc. Budil jsem místního kněze, ale on zůstal ležet v posteli a posílal spát i mě. Brzy jsem pochopil, že ta žena je těhotná a potřebuje odvézt k lékaři. Jako mladý scholastik jsem však neměl k dispozici žádný dopravní prostředek, dokonce ani motorku. Nakonec jsem se vydal spolu s jejím manželem a jedním dalším scholastikem na pochod do Manvi. Pro ženu to byla velmi bolestivá cesta. Asi tři kilometry od Panuru porodila. Ovšem dítě při porodu zemřelo a kvůli silnému krvácení přišla nakonec o život i sama matka.“

Tato zkušenost, kdy nemohl nic dělat, jen bezmocně přihlížet umírání dotyčné ženy, P. Mathiasem hluboce otřásla: „Plakal jsem až do rána a pevně si umínil, že to tak nenechám.“ Došel k přesvědčení, že jako jezuité by měli udělat vše, aby lidé nemuseli umírat jen kvůli tomu, že jim nebyla poskytnuta základní péče. „Možná že to Bůh dopustil, abychom prožili tuto bolestivou zkušenost a snažili se situaci těchto lidí změnit,“ uvažuje zpětně P. Mathias. Přiznává, že pro něho jako kněze a jezuitu je klíčový vztah ke Kristu. „On stoloval s chudými a hříšníky, pomáhal nemocným a slabým, dotýkal se malomocných. Mnozí za ním přicházeli, aby se stali jeho učedníky, a on měnil jejich životy. Všechny tyto příběhy měly velký vliv na můj život. Nyní sám žiji mezi dality, kteří jsou izolováni od okolní společnosti, podobně jako kdysi lidé, mezi nimiž působil Ježíš. Mám před očima jeho srdce, které nese chudým radostnou zvěst a osvobozuje vězněné – a také dality vyvádí z otroctví,“ uzavírá mladý jezuita.


Autor textu: Holčáková-Masto, Renáta

Zdroj textu je na tejto stránke: www.katyd.cz